Wydma ruchoma

Dnes jsme se rozhodli vyrazit na nějaký větší výlet. Podle turistické mapy to vypadalo, že by u města Leba, vzdáleného asi hodinu cesty, mělo být v rámci národního parku nějaké extra cenné přírodní území. Zabalila jsem tedy jídlo a pití na celý den v divoké přírodě, oblékli jsme dlouhé kalhoty a vyrazili jsme. Hlad na oběd na nás sice přišel ještě než jsme vůbec dorazili do Leby, ale to nevadilo. Uhnuli jsme z cesty a pod rozložitým dubem jsme rozložili piknikovou deku.

V Lebě to začalo vypadat, že něco nehraje, hned u prvního parkoviště. Mluv normálně, já ti rozumím, pokáral mě chlápek v oranžové vestě, kterého jsme se chtěli zeptat, jestli na parkoviště, podle mapy blíž našemu cíli, můžeme dojet autem. Kdybych věděla, že rowery jsou kola, možná by mě to trklo dřív. Ale já jsem si představovala nějaké khaki džípy strážců národního parku jako v Africe.

Jak jsme postupně jako oslíčci sypali zloté u různých stánků – parkoviště, vstup do národního parku – začalo nám docházet, že tyhle pískové duny wydmy chce asi vidět hrozná spousta lidí. Vláček, loď, půjčit si kola, Márinka v kočárku nebo bez – byla to těžká kombinatorika. Děti samozřejmě chtěly každé něco jiného. My rodiče jsme nakonec rozhodli, že cestu tam – 5 kilometrů – půjdeme pěšky (taky to tak šlo, i když to byla nejméně inzerovaná možnost) a zpátky pojedeme vláčkem.

Kočárek jsme si schovali v kase vláčků a vyrazili jsme. Cesta vedla kolem muzea odpalovače raket, ale zas takoví fandové vojenské historie nejsme, takže jsme ho nenavštívili. Byly jen frytki a pivo 🙂

 

Na dunu jsme dorazili na dvě části – Honza si od wyrzutnie rakiet zaběhl zpátky na parkoviště zamknout auto.

Hned, jak se před námi otevřelo to moře písku, věděla jsem, že to stálo za to. Na jedné straně modré jezero Lebsko a zelený pás stromů, na druhé straně moře a pláž, podobná těm našim, jen bez lidí. Iluze pouště byla dokonalá i díky tomu, že nám někde cestou asi vypadla z batohu Šimonova zlatá litrová lahev na vodu a v druhém pití už zbývala jen trocha.

Připadalo by nám to tak velké, i kdybychom šli jen těch 500 metrů od konečné vláčků? Nemyslím si. (Ale co by řekly děti, to nevím).

 

Tak boty dolů a ahoj, duno. Za lanem, které vyznačovalo cestu, už byl písek nepošlapaný a měl krásný vzorek jako na poušti. Ale vedro jako na poušti nebylo, vítr pořád foukal a krásně nás ochlazoval. K večeru, cestou na jeden z posledních vláčků zpátky, už byl písek ve stínu dokonce studený a začínala být zima.

 

Poušť je docela fotogenické prostředí. Nejen my jsme fotili ostošest. Někteří kvůli fotce vlezli i na neporušený písek za lanem, to my teda ne.

 

 

IMG_20180818_182740IMG_20180818_182756IMG_20180818_182817IMG_20180818_182847

Honza seděl vedle řidiče, abychom se nemačkali, a my jsme zabrali celou řadu za ním. Z našich tváří je jasně vidět, jak jsme rádi, že jsme vláček stihli a nebudeme muset zpátky pěšky 🙂

A i když už jsme byli docela unavení, nezamířili jsme domů, ale na promenádu, která nabízela turistům zážitky, námi dosud nevídané – báječnou rybu z grilu v ošklivé smažialni U mrože, autíčka, kterými děti jezdily po pěší zóně, výbornou vanilkovou zmrzlinu i k pohledání odpornou kávičku, plyšové koně, na kterých jezdily zase jiné děti, zaplétačky copánků z vlasů všech barev, limuzínu zvoucí k návštěvě diskotéky a v dálce osvětlené kolotoče.

 

A tak jsme na závěr  tohoto dlouhého dne mohli říct jen: to BYL výlet!!!

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s