Itálie aneb cesta tam a zase zpátky. Ale nejdřív tam.

Po celodenních přípravách, na které jsme měli díky Bohu víc času než pan Bilbo Pytlík, jsme v pátek ráno vyrazili. Počkat, v pátek ráno? Neříkali jsme, že vyjedeme ve čtvrtek?

Správně, měli jsme to v plánu. Děti už seděly v autě připraveny na noční jízdu, auto bylo naložené, myčka myla, já v kuchyni nalívala čaje na cestu, když tu – znám to ovšem jen z vyprávění – vběhlo bránou na dvůr stádo ovcí. Našich ovcí. Ovcí, kterým Honza se Šimonem ohradili fungl novým ohrazovacím drátem fungl novou ohradu, aby měly co jíst a aby s nimi pečovatelé po dobu naší dovolené měli co nejmíň práce.

Možná je něco vystrašilo, možná neviděly dráty, které neznaly, spravit se to potmě nedalo. Takže všichni zase šup ven z auta do svých domácích postýlek. Musím říct, že si jich člověk dost váží, když předpokládal, že stráví noc na sedadle auta 🙂

V pátek už jen nezbytné opravy a dovybavení ve Vlašimi – zalepení duše kočárku a držák na telefon s navigací do auta, a samozřejmě káva a čaj na benzince, byli jsme přece vlastně už na cestě  – a okolo 10 hodiny jsme vyrazili směr České Budějovice, Dolní Dvořiště, Rakousko, Itálie, dovolená.

IMG_0611

Děti cestovaly spokojeně, my možná až moc bezstarostně, ukolébáni svými předchozími cestovatelskými zkušenostmi. Až po čase jsme si uvědomili, že se úspěšně řítíme po rakouské dálnici bez dálniční známky! A benzinka nikde žádná. Tak ještě chvíli….  pořád žádná.

Z rakouského smyslu pro pořádek jsme měli obavy, přiznávám, tak jsme to ani moc dlouho nepokoušeli a sjeli jsme do pidiměstečka Kefermarkt, kde jsme zkusili známku koupit na benzínce (zavřená) a na poště (tam ji neprodávali, ale Honzovi poradili, že pro ni musíme do Freistadtu do Automotoklubu). A aby to bylo ještě napínavější, jednomu telefonu nenaskočil roaming a druhý zase neměl data, takže jsme málem museli do Freistadtu postaru – podle cedulí. T-Mobil nám naštěstí na zavolání vše zapnul, takže jsme žlutou budovu s velkými písmeny OAMTC našli během pár minut a mohli jsme zcela legálně vesele pokračovat na jih.

První delší zastávku s vařením a proběhnutím jsme si dali vpodvečer někde v Rakousku.

V Alpách jsme vjeli do pěkné černoty a bouřky.  Ale jakmile jsme hory nechali za zády, nechali jsme tam i zimu a déšť. Buď v Itálii v létě nikdy neprší, anebo jsme měli zatím štěstí 🙂

A pak jsme jeli pořád a pořád dál, už dolů Itálií směrem na Bolognu, ke které jsme si tak říkali, že bychom se dnes rádi dostali. A dostali jsme se ještě mnohem dál, skoro k Anconě – jelo se dobře, i když na dálnici jsme ani teď v hluboké noci nebyli sami, kdepak! Byly první hodiny soboty 3. srpna a všichni Italové ze severu mířící k moři na dovolenou byli na té dálnici s námi! Stejně jako na všech odpočívadlech a parkovištích, kde jsme si později hledali místečko pro pár hodin občerstvujícího spánku. Bylo tam plno, co plno,  prostě narváno! A všichni si i s dětmi, protože italské děti v noci jak známo nespí, si chodili kupovat coly, energiťáky nebo snad kávy, kdo ví, kdy ti Italové vlastně pijí kávu a jestli ji někdy taky nepijí. Nakonec jsme se zařadili do stínu bratříčků bílých karavanů, kteří nám krásně zastínili lampu, a než se Marijánka úplně čilá někdy v šest hodin ráno probudila, spalo se nám velice pohodlně.

img_0630-1

Na snídani jsme si pak přejeli na rozlehlou benzinku, vhodnou pro vaření.

Nálada v autě byla skvělá, navigace ukazovala, že za tři hodiny budeme na Gargánu. Bylo osm ráno, takže jsme si malovali, jak se nejpozději v poledne koupeme v moři.

Potíž byla, že ty tři hodiny do cíle to ukazovalo hrozně dlouho. Po hodině jízdy, i po dvou hodinách, pořád zbývaly tři hodiny, což bylo trochu otravné. I děti začaly být otravné. Bylo vedro, doprava i dopravní situace hustá, mapa ukazovala před námi několik bouraček, všude červené a oranžové úseky. Zkusili jsme sjet z pobřežní dálnice a objet to po malých silnicích přes městečka, ale to bylo ještě horší.

Konečně jsme dojeli do Lesiny, kde naše cesta na jih po dálnici Adriatica protentokrát končila a sjíždělo se na Gargano. Takže zbývalo přejet celý poloostrov až na špičku, kde se měl nacházet ten nejlepší kemp 🙂 Samozřejmě, ty nejlepší jsou nejdál, to je prostě fakt. Mělo to trvat hodinu dvacet a cestou jsme viděli hodně zajímavých věcí, ale  pravda je, že děti už toho měly opravdu dost.

img_0647

Už o tři hodiny později vypadala situace mnohem líp. V kempu místo měli, stan byl postavený, Honza si rovnal záda a moře bylo co by kamenem….

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.