Po celodenních přípravách, na které jsme měli díky Bohu víc času než pan Bilbo Pytlík, jsme v pátek ráno vyrazili. Počkat, v pátek ráno? Neříkali jsme, že vyjedeme ve čtvrtek?
Správně, měli jsme to v plánu. Děti už seděly v autě připraveny na noční jízdu, auto bylo naložené, myčka myla, já v kuchyni nalívala čaje na cestu, když tu – znám to ovšem jen z vyprávění – vběhlo bránou na dvůr stádo ovcí. Našich ovcí. Ovcí, kterým Honza se Šimonem ohradili fungl novým ohrazovacím drátem fungl novou ohradu, aby měly co jíst a aby s nimi pečovatelé po dobu naší dovolené měli co nejmíň práce.
Možná je něco vystrašilo, možná neviděly dráty, které neznaly, spravit se to potmě nedalo. Takže všichni zase šup ven z auta do svých domácích postýlek. Musím říct, že si jich člověk dost váží, když předpokládal, že stráví noc na sedadle auta 🙂
V pátek už jen nezbytné opravy a dovybavení ve Vlašimi – zalepení duše kočárku a držák na telefon s navigací do auta, a samozřejmě káva a čaj na benzince, byli jsme přece vlastně už na cestě – a okolo 10 hodiny jsme vyrazili směr České Budějovice, Dolní Dvořiště, Rakousko, Itálie, dovolená.
Děti cestovaly spokojeně, my možná až moc bezstarostně, ukolébáni svými předchozími cestovatelskými zkušenostmi. Až po čase jsme si uvědomili, že se úspěšně řítíme po rakouské dálnici bez dálniční známky! A benzinka nikde žádná. Tak ještě chvíli…. pořád žádná.
Z rakouského smyslu pro pořádek jsme měli obavy, přiznávám, tak jsme to ani moc dlouho nepokoušeli a sjeli jsme do pidiměstečka Kefermarkt, kde jsme zkusili známku koupit na benzínce (zavřená) a na poště (tam ji neprodávali, ale Honzovi poradili, že pro ni musíme do Freistadtu do Automotoklubu). A aby to bylo ještě napínavější, jednomu telefonu nenaskočil roaming a druhý zase neměl data, takže jsme málem museli do Freistadtu postaru – podle cedulí. T-Mobil nám naštěstí na zavolání vše zapnul, takže jsme žlutou budovu s velkými písmeny OAMTC našli během pár minut a mohli jsme zcela legálně vesele pokračovat na jih.
První delší zastávku s vařením a proběhnutím jsme si dali vpodvečer někde v Rakousku.
V Alpách jsme vjeli do pěkné černoty a bouřky. Ale jakmile jsme hory nechali za zády, nechali jsme tam i zimu a déšť. Buď v Itálii v létě nikdy neprší, anebo jsme měli zatím štěstí 🙂
A pak jsme jeli pořád a pořád dál, už dolů Itálií směrem na Bolognu, ke které jsme si tak říkali, že bychom se dnes rádi dostali. A dostali jsme se ještě mnohem dál, skoro k Anconě – jelo se dobře, i když na dálnici jsme ani teď v hluboké noci nebyli sami, kdepak! Byly první hodiny soboty 3. srpna a všichni Italové ze severu mířící k moři na dovolenou byli na té dálnici s námi! Stejně jako na všech odpočívadlech a parkovištích, kde jsme si později hledali místečko pro pár hodin občerstvujícího spánku. Bylo tam plno, co plno, prostě narváno! A všichni si i s dětmi, protože italské děti v noci jak známo nespí, si chodili kupovat coly, energiťáky nebo snad kávy, kdo ví, kdy ti Italové vlastně pijí kávu a jestli ji někdy taky nepijí. Nakonec jsme se zařadili do stínu bratříčků bílých karavanů, kteří nám krásně zastínili lampu, a než se Marijánka úplně čilá někdy v šest hodin ráno probudila, spalo se nám velice pohodlně.
Na snídani jsme si pak přejeli na rozlehlou benzinku, vhodnou pro vaření.
Nálada v autě byla skvělá, navigace ukazovala, že za tři hodiny budeme na Gargánu. Bylo osm ráno, takže jsme si malovali, jak se nejpozději v poledne koupeme v moři.
Potíž byla, že ty tři hodiny do cíle to ukazovalo hrozně dlouho. Po hodině jízdy, i po dvou hodinách, pořád zbývaly tři hodiny, což bylo trochu otravné. I děti začaly být otravné. Bylo vedro, doprava i dopravní situace hustá, mapa ukazovala před námi několik bouraček, všude červené a oranžové úseky. Zkusili jsme sjet z pobřežní dálnice a objet to po malých silnicích přes městečka, ale to bylo ještě horší.
Konečně jsme dojeli do Lesiny, kde naše cesta na jih po dálnici Adriatica protentokrát končila a sjíždělo se na Gargano. Takže zbývalo přejet celý poloostrov až na špičku, kde se měl nacházet ten nejlepší kemp 🙂 Samozřejmě, ty nejlepší jsou nejdál, to je prostě fakt. Mělo to trvat hodinu dvacet a cestou jsme viděli hodně zajímavých věcí, ale pravda je, že děti už toho měly opravdu dost.
Už o tři hodiny později vypadala situace mnohem líp. V kempu místo měli, stan byl postavený, Honza si rovnal záda a moře bylo co by kamenem….
